Třicetiletá válka a poválečná obnova obce
Stejně krutě jako osady v blízkém i vzdálenějším okolí, postihly válečné události i Nevojice. Nejvíce snad po neúspěšném švédském obléhání bučovického zámku v červnu roku 1645. Když tam byli Švédové odraženi, obrátili se do okolí.
Bezbranní obyvatelé osad byli vystaveni na milost a nemilost organizovaným i neorganizovaným tlupám žoldnéřů křižujících krajinu, i znepřáteleným armádám. Na jejich chování nebylo znát, zdali jsou ze strany nepřátelské či naopak. K tomu je třeba přičíst zdravotní stav podvyživených obyvatel, které hubily časté epidemie. Hůře než Nevojice dopadl sousední Letošov. Po řádění Uhrů a Kumánů tam v roce 1624 zůstalo z dvaatřiceti stavení jen pět. Není také vyloučeno, že se tehdy tyto divoké hordy objevily i v Nevojicích.
Výsledky válečného běsnění v Nevojicích dokládají až úřední soupisy vyhotovené po skončení třicetileté války. Ještě před ní žilo v osadě podle protokolu lánové vizitace přibližně 130 obyvatel. Po skončení války počet obyvatel klesl na pouhých sedmdesát. Polovina usedlostí byla shledána pustých. Úsilí, které museli zbědovaní osadní vynaložit na obnovu svých skromných sídel a zajištění obživy rodin, se vymyká představě současníka. Žel, nedochovala se o tom žádná písemná zpráva. Jediným důkazem poválečné obnovy zůstal kostel sv. Mikuláše.
Ve snaze znovu obsadit opuštěné usedlosti a legalizovat obnovu poválečného osazení, založila bučovická vrchnost v roce 1653 tzv. Rejstra nový purgkrechtní dědiny Nevojic, do jejichž foliantů „při posudcích na zámku bučovským“ se zapisovaly prodeje opuštěných usedlostí i další majetkoprávní změny. I ze strohých zápisů je možno vyčíst tehdejší chudobu obyvatelstva, která často neumožňovala dlužníkům splatit smluvené ceny usedlostí a donutila nově osedlé ke zběhnutí a bídě.
Při lánové vizitaci v roce 1668 byl zjištěn na mlýně Martin Škrabal, na lánové usedlosti (pozdější č.p. 9 a 10) Matěj Palata, na pozdějším č.p. 5 byl Václav Ševčík, na pozdějším č.p. 8 Jan Prokšů a před ním Jíra Kyjovský. Na sousedních usedlostech byli od sv. Jiřího roku 1665 ještě dva lhůtníci jmény Jan Vácha a Jan Kučera.
V roce 1673, kdy dřívější údaje byly podrobeny upřesnění, tzv. rektifikaci, bylo zjištěno ještě šest starých pustin ale opět jedna nová. Na lánové usedlosti (pozdějším č.p. 14 a 15) byl zapsán Jakub Jakubčík a zaznamenáno bylo také rozdělení pustého půllánu na pozdější dva čtvrtlány (č.p. 17 a 34). Na staré, půllánové pustině (pozdější č.p. 12) byl obsazen jen podsedek Ondry Tkadlců. Na usedlosti v sousedství (pozdější č.p. 11) byl ještě v roce 1673 pustý podsedek. Pustý půllán po obou stranách vjezdu do návsi (později rozdělený na č.p. 3 a 18) obsadil Urban Jedličků. Z pozdějšího č.p. 4 se pro nemohoucnost vzdal čtvrt lánu Jan Šardický a tento čtvrtlán na sebe vzal Jakub Jakubčík, který již předtím převzal sousední půllánovou usedlost Matěje Prokopčíka (pozdější č. p. 16). V té době byly také zaznamenány tři nové podsedky. Dva na východ od uzavřené osady (pozdější č.p. 24 a 25) a jeden (pozdější č.p. 19) vlevo při vjezdu na náves. Podrobněji je o tom pojednáno jinde.
Nájezdy Kuruců a Bočkajovců na přelomu sedmnáctého a osmnáctého století se několikrát přehnaly jihovýchodní Moravou, ale zastavily se patrně před masivem Ždánického lesa. Nevojice prožívaly tehdy klidnější období. A když se z nařízení Marie Terezie sepisovala v roce 1749 daňová přiznání, byly již všechny usedlosti na návsi obsazeny. Z příjmení tehdejších usedlíků od těch dob až do dnešních dnů se zachovalo jediné - Hošek. A to na stejném domě, jak je tomu i dnes, v čísle 15.
S výjimkou obecního lesa o výměře 51 jiter (30 ha) hospodařila vrchnost na celé lesní rozloze severně i jižně od zastavěné části. O les se starali panští hajní v čele s revírníkem. Patrně v první polovině osmnáctého století byla na západ od mlýna vystavěna myslivna. Přesnější dobu její výstavby se zatím nepodařilo vypátrat. Stalo se tak možná v době panování knížete Josefa Jana Adama z Lichtenštejnů, za něhož byly provedeny některé hospodářské reformy a v bučovickém zámku byla zřízena knížecí účtárna. Z té doby se na hranicích lesa zachovaly desítky mezníků s iniciálami HB NR (Herrschaft Butschowitz- bučovické panství, Newojitzer Revier- nevojický revír). Několik pískovcových mezníků na hranicích obce a současně na trojmezí se sousedícími panstvími má doposud čitelné iniciály JAFL a datum 1725. Hospodářský dvorec myslivny se zachoval téměř v původní půdorysné podobě. I v současnosti je sídlem revírníka.
Kromě zmíněného lesa náleželo obci něco přes 44 jiter rolí, luk a pastvin (cca 25,5 ha), většinou nepravidelných pozemků na okraji pozemkových .tratí rozdělených mezi starousedlíky. Ale obecní polnosti užívali zpočátku jen starousedlíci. Později byla část pronajímána bezzemkům. Jejich názvy dodnes připomínají jejich tvar nebo nájemce. Podrobně o tom pojednává jedna z publikací uvedených v závěru. Teprve koncem devatenáctého století byla zhruba polovina obecních pozemků připsána tzv. „singularistům“, tj. starousedlíkům na č.p 3, 4, 5 a 41, 6, 7, 8, 9, 10, 11, 12, 14, 15 a 39, 16, 17 a18. Druhá polovina byla v pozemkové knize zapsána ve prospěch Obce Nevojice. Už od století šestnáctého výlučně starousedlíci užívali také již zmíněného obecního lesa Teprve po vydání zákona v roce 1920 začala v tomto lese hospodařit obec. V původních hranicích se les zvaný Ochozy rozprostírá i v současnosti.
Se zlepšujícími se životními podmínkami začal být původní obvod osady těsný. Ke dvěma podsedkům na východ od historického jádra obce, přibyl kolem roku 1720 obecní šenk a pět dalších chalup. Byly vystavěny jak na pozemcích panského dvora, tak na pozemcích obecních. Říkalo se jim hoferské chalupy (z něm. Hof- dvůr), a jejich obyvatelé byli zváni „hofeři“. Na rozdíl od původní historické části „dědiny“, nově vznikající část obce dostala jméno „chaloupky“. Tato jména místních částí se používají až do našich časů.
Život v osadě se postupně stabilizoval. V zápisech matrik, vedených pro Nevojice při bučovické faře a zachovaných od roku 1735, se vedle pololáníků, čtvrtláníků, tj. rolníků, krčmáře a mlynáře, objevují i další zaměstnání poddaných, jakým byli kovář, tkadlec, obuvník, myslivec, pasák dobytka či nádeník. Většina z těchto byli zaměstnanci panského dvora, který v té době hospodařil na zhruba polovině rozlohy zemědělské půdy. Vydatnou pomocí při obdělávání panských pozemků byla robota.. Od jara do podzimu na polích a lukách, přes zimu v lese. Délka týdenní robotní povinnosti byla úměrná rozloze obdělávané půdy na usedlosti nebo chalupě. Jen mlynář, nájemce obecní hospody a bezzemci byli od roboty osvobozeni.
V osmnáctém století začala bučovická vrchnost odprodávat postupně pozemky, které již přestaly sloužit původnímu účelu. Byla to panská chmelnice, včelín, tzv. kopanice a další pozemky na okraji dvorských lánů. Jejich někdejší funkce (kopanice, chmelnice, včelín) přetrvala jako pomístní jména až dodnes.
Do roku 1771 se všichni usedlíci zakoupili u vrchnosti. Zákup, za který se platilo v několikaletých splátkách podle velikosti usedlosti nebo chalupy znamenal, že poddaný mohl svůj nemovitý majetek předat dědicům nebo prodat i bez souhlasu vrchnosti. Pouze rozdělení usedlostí podléhalo souhlasu zemského královského úřadu v Brně. Takový souhlas byl koncem osmnáctého století vydán k oddělení čtvrtlánu z č.p. 16, z čehož vznikla čtvrtlánová usedlost na novém č.p. 39. Také půllán na č. 5 byl rozdělen na dva čtvrtlány a založena tak usedlost na č.p. 41. Nebýt diletantských zásahů do původní zástavby v době tzv. socialistické výstavby vesnice, historická náves v Nevojicích by ve svém půdorysu i vzhledu zůstala zcela neporušena až do dnešních dnů.
Správu obce v popisované době svěřovala bučovická vrchnost výlučně starousedlíkům, to jest jen těm, kteří sídlili v původní „dědině“. V čele obce stál pudmistr, zastupoval ho rychtář se dvěma konšely, kteří se titulovali také jako „sousedé“, nebo „výbor“. Ve funkcích se střídali. Svá rozhodnutí stvrzovali podpisem (většinou jen třemi křížky) a pečetí. Na starší nevojické pečeti byl kolem rádla zobrazeného uprostřed nápis v mezikruží PECZET DEDINI NEWOGIC. Novější pečeť používaná až do poloviny devatenáctého století byla ozdobnější, rovněž se znakem rádla, ale s německým nápisem v mezikruží GEMEINDE NEWOGITZ SIGILL. Od poloviny devatenáctého století se používalo dodnes dochované pečetidlo s rozetou uprostřed a českoněmeckým nápisem v mezikruží OBEC NEWOGITZ. Pudmistr úřadoval doma a skromný obecní archiv spolu s obecní pokladnou a pečetítkem se přenášel do domu nově ustanoveného pudmistra.
Tereziánské i josefínské reformy ve druhé polovině osmnáctého století přinesly poddaným částečné úlevy v robotách, a některé dokonce změnily k lepšímu i vzhled obce. Za vysazování ovocných stromů v zahradách i kolem cest se vypisovaly odměny. Kdo zasadil 100 ovocných stromů, dostal peněžitou odměnu. Dodnes je v Nevojicích v paměti název polní tratě Ve štěpách, kde se ovocné stromky pěstovaly. Když se podle nařízení Marie Terezie na podzim v roce 1770 označily domy tzv. čísly konskripčními, bylo v Nevojicích 34 obytných domů.